Abstract
Tři roky po založení československé republiky vznikla Komunistická strana Československa. Strana, která se vymykala nejen svými radikálními požadavky, ale i skutečností, že šlo o jediné tehdejší politické uskupení, které sdružovalo všechna etnika žijící na území státu.
Během dvacátých let tak tvoří hlavní baštu strany Praha a převážně německý Liberec, kde byla dokonce KSČ založena dříve než v Praze. Vedle Bohumíra Šmerala byl následně v první polovině dvacátých let jednou z nejdůležitějších postav strany Němec Karl Kreibich.
Tento konferenční příspěvek se zaměří na způsob, jakým se němečtí komunisté stavěli k československému státu. Jejich postoje se samozřejmě do velké míry řídily rozhodnutím Kominterny.
Politika strany tak oscilovala od požadavku revoluce uvnitř státních hranic, přes nacionálně založenou politiku "sebeurčení až do odtržení" německého pohraničí k obraně ČSR na konci třicátých let. Příspěvek za pomocí analýzy dobových periodik i archivních fondů ukáže, jak tyto proměny jednotlivé postavy severočeské KSČ vysvětlovaly i třeba jak probíhaly "oslavy" státních svátků v režii KSČ.
Zpočátku se tak nacionálním otázkám spíše vyhýbaly a až začátkem třicátých let plně přijaly koncept sudetoněmeckého národa doplněný vyhrocenou protičeskou rétorikou. Po roce 1935 ho však přetvářejí v až čechoslovakistickou politiku, podle které měli Češi a Sudetští Němci v jednom státě nejen společnou minulost, ale i budoucnost.
V tuto dobu se již podpora KSČ v německém pohraničí sice silně propadala, zástupci českých Němců nicméně zůstali ve vedení strany až do roku 1945. Kontext celého příspěvku tak bude tvořit nejen menšinová politika meziválečného Československa a proměna společnosti v českém pohraničí po hospodářské krizi, ale i obecný přerod KSČ ze strany primárně česko-německé ve stranu česko-slovenskou.