Abstrakt
Politická karikatura přestavuje vysoce specifickou formu realizace svobody projevu, jejíž adekvátní reflexe si vyžaduje specifické předporozumění adresáta ohledně smyslu a cíle karikatury. V tomto ohledu lze karikaturu považovat za kulturně podmíněný institut.
Její použití proto v současnosti stále více naráží na limity dané jednak kulturní diverzifikací společnosti, jednak vzrůstající limitací svobody projevu prostřednictvím zdůraznění významu protichůdných práv, zejména pak práva na lidskou důstojnost. Tento článek analyzuje přítomnost druhého z uvedených limitů v judikatuře Ústavního soudu za pomoci komparace této judikatury s judikaturou německého Spolkového ústavního soudu a Nejvyššího soudu USA.
Ačkoliv lze judikaturu obou zahraničních soudů považovat za diametrálně odlišnou, v obou případech je tato výrazem hlubších normativních představ o podstatě lidské důstojnosti veřejně činných osob v rámci politického diskursu. Českou judikaturu lze oproti tomu považovat za nekonzistentní, směřující od jedné extrémní interpretace ke druhé. Takovýto přístup je obecně kritizovatelný s ohledem na porušení principu konzistentnosti a předvídatelnosti v rozhodování soudu.
V případě politické karikatury je však tato rozporuplnost umocněna o skutečnost, že soudy svou rozhodovací činností ovlivňují rozsah a podobu politické diskuse, a to zpravidla způsobem, jež je v neprospěch těch, jež se snaží umocnit sílu svého jinak málo výrazného hlasu ve veřejném diskursu prostřednictvím expresivního prvku - karikatury. Tímto omezením přitom dochází ke zpochybnění základního předpokladu demokracie, totiž komunikační racionality občanů.