Romaneta Jakuba Arbese představují žánr kombinující realistický rámec s fantastickými prvky. Doposud málo prozkoumaný motiv světelných efektů (barevná, blikající či jinak nevšední záře) je v tomto ohledu klíčový, protože u Arbese často doprovází nebo přímo motivuje fantastická zjevení, ovšem na konci příběhu bývá zpravidla důsledně vysvětlen.
Arbes využívá světelné efekty poměrně konstantně a popisuje je se značnou pečlivostí. V romanetu Ďábel na skřipci (1865) je vypravěč svědkem proměňování barvy světla v místnosti, které je později vysvětleno jako vedlejší účinek, látky, kterou požil.
Ve Svatý Xaverius (1872) se při kopání pokladu vznítí tráva a jedna z postav v plamenech spatří obraz světce. Zvláštní barva plamene je nakonec vysvětlena (způsobila ji jistá hornina pohozená do trávy) a zjevení je odůvodněno přepracovaností.
V romanetu Ukřižovaná (1876) se opakovaně jedné z postav při náhlém oslnění zjevuje žena na kříži a šílenství způsobené intenzivní barevnou září se objevuje i v romanetu Poslední dnové lidstva (1895). Inspiraci k motivu světelných efektů mohl Arbes čerpat u E.
A. Poea, který je využívá v několika svých povídkách.
Zdrojem také mohla být fantasmagorická představení, ať už přímo nebo zprostředkovaná prózami Ch. H.
Spiesse. Důsledné racionalizace světlem vyvolaných zjevení, v nichž Arbes zachází až do oblasti fyziologie vidění a funkce očních nervů, lze přičítat nejen žánrové povaze jeho romanet, ale také jeho osvětové snaze demystifikovat fenomén lidové pověrčivosti jako takový.