Autor vyzvedává velký význam znaleckého důkazu pro justici, státní orgány a občany. Zmiňuje dřívější historické koncepce role znalce (znalec jako "pomocník soudu", znalec jako "vědecký soudce").
V dnešní době je znalecký posudek chápán jako jeden z druhů důkazních prostředků, který nemá v dokazování žádné privilegované postavení. Platí pro něj všechny obvyklé zásady dokazování, zejména pak zásada volného hodnocení důkazů.
Soudce je povinen znalecký posudek hodnotit ve všech jeho aspektech, včetně jeho odborné správnosti. Hodnotit je třeba nejen konečný výsledek, tj. písemný posudek, nýbrž celý proces utváření znaleckého důkazu.
Autor se vyslovuje kriticky k současnému stavu právní úpravy a znalecké praxe v České republice. Konstatuje, že selhává odpovědnost státu za organizaci a kontrolu soudně znalecké služby.
Blíže se věnuje problémům vztahujícím se ke znaleckým ústavům a k "monopolním" znaleckým oborům. Zdůrazňuje naléhavou potřebu zdokonalení právní úpravy a organizace znalecké činnosti.