Článek se zaměřuje na pojem axiom definovaný jako dále nedokazované tvrzení, jehož správnost se pouze a priori předpokládá. Autoři usuzují, že ačkoliv se o axiomech hovořilo a hovoří převážně v exaktních vědách, nacházejí ony své místo také v právu, zejména v odůvodnění soudních rozhodnutí.
Kdykoliv totiž soudce rezignuje na odůvodnění svého skutkového (např. domácí porody jsou nebezpečnější než porody v nemocnicích) nebo právního (např. právo na lidskou důstojnost je neomezitelné) závěru, můžeme striktně vzato hovořit o argumentaci s užitím axiomů, tedy axiomatické argumentaci. Aniž by užívání axiomů hodnotili, analyzují autoři některá takto odůvodněná rozhodnutí českých soudů.
Teprve po klasifikaci axiomů a jejich odlišení od notoriet uvažují autoři o axiomech v kontextu zákazu soudní libovůle a právního formalismu a upozorňují na některé negativní dopady, které axiomatická argumentace přináší.