Abstrakt
Cílem druhé kapitoly nazvané "Osoba jako personifikovaná jednota zájmů" je vysvětlit, proč musí být každé osobě (aby mohla být osobou v právu) přiznána jednak "právní osobnost" a zároveň též způsobilost ať už samostatně či prostřednictvím zákonného zástupce či opatrovníka "právně jednat". Důvod, proč je člověku, nebo i jiné entitě od něj tak či onak odvozené, přiznána právní osobnost, spočívá v tom, že právní řád uznává a chrání jeho zájmy a umožňuje tak "osobě", aby je autonomně sledovala.
V situaci, kdy k tomu ona osoba není způsobilá, protože nemá vlastní rozum a vůli, je považována za nesvéprávnou. Otázka svéprávnosti či nesvéprávnosti je tak ve skutečnosti otázkou, čí rozum a vůle se přičítá konkrétní osobě.
V platném právu ČR o tom svědčí § 31 obč. zák., podle kterého se má za to, že "každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku". Dotyčné ustanovením potvrzuje, že to, co dělá z nesvéprávné osoby osobu alespoň částečně svéprávnou, je její rozum a vůle, pokud jsou přítomny.
Pokud je není možné přičítat, protože neexistují, potom je třeba přičítat rozum a vůli "cizí" osoby, která "vlastní" rozum a vůli nahrazuje. Nesvéprávná osoba se od té svéprávné liší tím, že jí je přičítán rozumu a vůle cizích osob, které v okamžiku kdy jednají za nesvéprávnou osobu, nesmějí sledovat vlastní zájmy, nýbrž zájmy zastoupené osoby.
Proto lze také osobu považovat za personifikovanou jednotu zájmů.