Abstrakt
Při práci s lidmi žijícími s kognitivní dis/abilitou - doma, v komunitní péči nebo v centru zdravotně-sociálních služeb - jsme se setkávali s různými způsoby, jak zůstávat (spolu) ve víru potíží. Ve skupině výzkumníků, z nichž každý má jinou průpravu a pracoval s jinými partnery, jsme vyprávěli malé narativy zachycující jedinečnou důstojnost mnohočetných vzorů života s dis/abilitou.
V následných diskusích jsme si však uvědomili, že i když naše příběhy věrně popisovaly složitost péče o lepší žití a umírání, chvíle, kdy činy a výpovědi lidí označených za postižené byly odsunuty do říše nepřeložitelného odkazem na jejich kognitivní nedostatečnost, nebyly uspokojivě artikulovány. Začali jsme se ptát, zda náš zájem o lokální vzory koherence a zakotvení výzkumu v ANT a materiální sémiotice nepropůjčily našim příběhům nemístně neproblematické vyznění.
Nezakryl snad "machiavelismus" ANT a "barokní" styl vyprávění "syrovou" realitu každodennosti? V našem příspěvku si v odpovědi na tyto výzvy klademe otázku, jak se v péči a ve výzkumu inspirovaném ANT šíří a rozptyluje ticho obklopující kognitivní dis/abilitu. Spolu s posunem od komponování ke kritice se však chceme vydat také opačným směrem - ptáme se, zda trosky zneschopňujících diskursů zničených útokem kritiky mohou být znovu osídleny prostřednictvím formulování kritických záležitostí péče.