Rozkol mezi hmotným světem tělesné praxe a duchovním světem myšlenkových procesů patř í k základním prvkům evropské myšlenkové tradice přinejmenším od renesance. Nachází se tedy rovněž v jádru sociologie jako vědy, tak jak byla rozvíjena od poloviny 19. století až do konce 20. století.
Ve svém příspěvku se zaměřím na to, jak se ke karteziánskému protikladu duše a těla staví současné varianty sociologie inspirované fenomenologií, či sociologicky citlivé fenomenologie, s důrazem na období po roce 2000. Ukážu, že současná fenomenologie má (ve své "kognitivistické" variantě) podstatný dopad na filosofii mysli, psychologii a kognitivní vědu, ale též (ve své "praxeologické" či "pragmatické" variantě) na obory bádání věd o člověku, které se zaměřují na tělesné a časoprostorově situované aspekty sociální interakce.
Osvětlím v tomto kontextu rovněž důsledky, které má dualismus ducha a těla v oblasti sociologické teorie.