Abstract
Příspěvek je vystavěn na několikaletém narativně-biografickém výzkumu, jehož počátky sahají k roku 2011. Autor v průběhu času sesbíral několik hloubkových rozhovorů od (ex)uživatelů metamfetaminu, včetně rozhovorů opakovaných, kdy se k jednotlivým účastníkům vracel s úmyslem získat podrobnější přehled o jejich úzdravě v průběhu času.
Při získání dalších "druhotných" rozhovorů bylo třeba vypořádat se množstvím otázek - od samotného znovunavázání spolupráce, po otázky etické a metodologické. Jedním ze stěžejních témat pak bylo jako naložit s vyprávěním, kdy se jedinec přihlásil k příležitostnému užívání a styl tohoto příběhu přestal odpovídat charakteristice tzv. "úzdravě bez léčby".
Jak s takovými informacemi naložit? Nakolik je tento styl "dočasný" a při další rozpravě v řádu let již bude zmíněnou charakteristiku naplňovat? Promlouvá v příbězích určitá dynamická podoba úzdravy, potažmo proces změny? Nakolik a jak zde mohou být užitečné či inspirativní teorie resilience, či přístup, který lze označit jako "narativní adiktologie"?