Svět zvířat je vždy nahlížen z lidské perspektivy, oba světy jsou proto vzájemně propojené a neoddělitelné. Příspěvek si klade za cíl sledovat různé projevy antropocentrismu jazyka a zaměřuje se zejména na výrazy, které lidský a zvířecí prostor propojují a označují skutečnosti, jež mají své ekvivalenty na obou stranách.
Text vychází z principů kognitivně-kulturního přístupu k jazyku a metodologicky navazuje na autorčinu diplomovou práci (Šťastná, 2015). Založen je především na analýze českého slovníkového materiálu, uváděny jsou také příklady z Českého národního korpusu a z folklorních textů.