Abstrakt
Kniha je rozdělena na dvě části. 1. Dějiny knihoven v českých zemích Dějiny knih a jejich souborů v českých zemích lze v nejúspornější zkratce charakterizovat jako postup od prvních ojedinělých a přechodných výskytů knih na území českého státu k jejich stále větší roli v životě všech vrstev společnosti na sklonku středověku.
Pronikání písemných produktů a znalosti čtení a psaní ale probíhalo různou rychlostí a o šíření a užívání knih se postupně zasloužily různou měrou rozmanité faktory. Od prvotního monopolu církve a jejích institucí se okruh uživatelů knih postupně rozšiřoval i k laickým vrstvám.
Zvyšoval se počet samotných rukopisů a stále více textů vznikalo i ve vernakulárních jazycích. Následující krátký přehled si všímá jen nejvýznamnějších momentů.
Přejímá pro dějiny knihoven obvykle používané periodizační mezníky, jimiž jsou polovina 14. století, kdy byla v Praze založena univerzita, a období husitské. Kromě chronologického postupu je text dále strukturován také podle typu knihoven a jejich tvůrců či majitelů - i pro jejich většinu je zásadním přelomem husitské období. 2.
Popis rukopisů Následující text má sloužit v první řadě jako obecný návod pro zpracování popisu středověkých rukopisů, nicméně jej lze využít i jako návod pro práci s existujícími katalogy a do určité míry i pro posouzení, nakolik jsou vlastnosti konkrétního kodexu obecné nebo naopak výjimečné, aniž by byl cílem jeho detailní popis. Způsob popisu rukopisů, jeho jednotlivé části a jejich obšírnost se v průběhu doby vyvíjejí.
Popis rukopisu v katalogu z počátku 20. století, který je dodnes u kodexů v pražských knihovnách často jedinou pomůckou, někdy zabírá jen několik řádků textu, zatímco jeho popis podle modernějších zásad může obsáhnout i desítky stran. Podrobnost popisu každého kodexu závisí na konkrétním účelu - další text si bere za vzor zásady popisu rukopisů pro katalogy celých sbírek, ale popis jednoho kodexu např. pro účely edice nebo monografie je někdy užitečné zpracovat i detailněji.
Svým zaměřením specifické jsou speciální katalogy, které se zaměřují zvláště na notaci nebo výzdobu, případně na texty konkrétního autora. Tyto katalogy se zpravidla kodikologickému kontextu věnují jen autora.
Tyto katalogy se zpravidla kodikologickému kontextu věnují jen v omezené míře. V jednotlivých zemích byly vytvořeny zásady popisu rukopisů, které se navzájem liší většinou jen v detailech (odlišné a v některých částech zpravidla podrobnější mohou být instrukce pro speciálně vymezené soupisy).
Z blízkých zemí je možné uvést pravidla německá, jejichž doporučení jsou jen málokdy odlišná (zčásti jde o odchylky formálního rázu) a dávají zpracovatelům větší volnost pro stručnější zpracování. V extrémním případě ale rukopisné bohatství uložené v knihovnách jednoho státu nedosahuje ani počtu, který jinde mají v jedné knihovně, a podle toho se v praxi liší jak podrobnost zpracování, tak jeho rychlost.
Následující části i způsob popisu vycházejí ze zásad užívaných v České republice. Jejich znění vyšlo tiskem a dostupné je i v elektronické podobě.
Tyto zásady předpokládají publikování vytvořených záznamů tištěnou katalogovou formou, jíž odpovídají i některé jejich formální požadavky. Pravidla pro popis byla zpracována v první řadě pro středověké kodexy literární povahy.
Jsou samozřejmě použitelná také pro popis kodexů vzniklých úřední činností, nicméně u těch jsou obvykle zřejmé doba a místo vzniku, jejichž rekonstrukce je jedním z cílů popisu a analýzy literárních rukopisů, a stejně tak pro rukopisy novověké, jejichž popis ale obvykle bývá méně podrobný.