Studie se zabývá pojetím vztahu mezi podobou obvyklé lidské zkušenosti a zkušeností zprostředkovanou uměním v úvahách Henriho Bergsona. Nejprve vyzdvihuje to, že Bergsonova vyjádření poukazují na to, že funkcí uměleckého díla je nahrazovat naši obvyklou neschopnost vnímat jedinečný charakter věcí a pocitů.
Studie však dále poukazuje zejména na to, že umělecké dílo nepředstavuje reprízu nepovšimnuté skutečnosti, ale ztvárnění aktuální skutečnosti za přispění skutečnosti virtuální. To, že umělecké dílo není reprízou skutečnosti, dokazuje i jeho podstatně rytmický charakter.
Bergson konstatuje, že rytmem je v uměleckém díle nepovšimnutá skutečnost "upevněna" a "zvěčněna". Bergson však také ukazuje, že rytmus je nezbytně také neustálou kvalitativní proměnou.
Umělecké dílo se v Bergsonově pojetí tedy jeví jako proměnlivost tohoto zvěčnění nebo jako zvěčnění této proměny.