Abstract
Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný jazyk českých Neslyšících, tvořený specifickými vizuálně-motorickými prostředky: tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Tento fakt, dnes snad již nezpochybnitelný a nezpochybňovaný, jakož i právo Neslyšících na užívání vlastního jazyka je již od roku 1998 podložen i zákonem.
Přesto i v současné době přetrvávají - nejen mezi laickou veřejností - některé mýty, předsudky a mylné názory na neslyšící a znakový jazyk. Tyto názory pravděpodobně šířili (ať už v dobré víře, či záměrně) v průběhu 19. a 20. století odborníci - lékaři, pedagogové či speciální pedagogové pracující s dětmi se sluchovými vadami - a odráží tehdejší názory na výchovu, vzdělávání, komunikaci a začlenění neslyšících do společnosti, které se v průběhu staletí proměňovaly.
Historické kořeny mnoha evropských znakových jazyků, tudíž i českého znakového jazyka, jsou úzce spjaty se vznikem prvních ústavů pro hluchoněmé v druhé polovině 18. a na počátku 19. století - zde se vzdělávali neslyšící a konstituoval se znakový jazyk jako systematický, přirozený, kolektivně užívaný komunikační systém. Zatímco v počátcích institucionalizovaného vzdělávání (u nás tedy od roku 1786, kdy byl založen první ústav pro hluchoněmé v Praze) byl český znakový jazyk uznáván jako komunikační prostředek vhodný pro výuku a vzdělávání, o století později, přesněji od roku 1880, byl díky usnesení Milánského kongresu pozvolna potlačován, ze škol postupně mizí a od 30. let 20. století se oficiálně nesmí používat a nadále je užíván pouze v intrakulturní komunikaci neslyšících.
Nové pohledy na znakový jazyk a pokusy o znovuzavedení užívání znakového jazyka ve školách se začínají objevovat až v 80. letech 20. století. Komunikace českých neslyšících je pak systematicky studována od 2. poloviny 90. let 20. století. Český znakový jazyk se tedy už více jak dvacet let postupně stává nedílnou součástí vzdělávání neslyšících a je již poměrně dlouhou dobu podrobován lingvistickému zkoumání.
Jaký tedy byl a jak se utvářel obraz českého znakového jazyka v české odborné a populárně naučné literatuře 19. a 20. století? Jak se vyvíjela terminologie a jak byl označován tento vizuálně-motorický komunikační systém neslyšících a jeho jednotky v průběhu staletí? Jakým způsobem byli neslyšící začleňování či spíše vyčleňováni ze slyšící většinové společnosti na základě toho, jakým způsobem ne/byli schopni intrakulturně komunikovat a splynout s většinou užívající mluvenou a psanou češtinu, tedy jazyk pro neslyšící cizí? Jaké byly argumenty nemnohých zastánců znakového jazyka - většinou z řad neslyšících - a jaké názory propagovali odpůrci tohoto způsobu komunikace z řad slyšících odborníků. Proč laická veřejnost dodnes běžně užívá nesprávná označení znaková řeč a hluchoněmí? Platí stále, že pouze hlasitá řeč dělá z hluchého dítěte člověka rovnocenného se slyšícím? Na pozadí více než 150 textů se pokusíme ukázat, jak byl charakterizován český znakový jazyk - respektive mluva tvářená, mluva posuňková, posunování hluchoněmých, pantomimika, řeč posuňková, řeč známková, mimika, řeč posunová, posunková řeč, znaková řeč - v průběhu 19. a 20. století, jaké bylo jeho postavení ve společnosti, jaká byla jeho úloha ve vzdělávání a jaký měl vliv na integraci neslyšících.