Předložená studie analyzuje báseň Jana Zahradníčka Ó Šebestiáne, zařazenou do sbírky Rouška Veroničina (1949). Básně si všímáme zejména jako prostředku zastupujícího obecnější postupy typické pro Zahradníčkovu tvorbu druhé poloviny 40. let 20. století.
Výklad je veden zejména z perspektivy antro- a theopoetické. Mluvíme-li o básníkově antropopoetice, nemá tím být řečeno pouze to, že umělecké tvoření a speciálně poezie má také biologicko-antropologické zakotvení a zasahuje do esteticko-sociálních vazeb, nýbrž že literatura, poezie je pro člověka něčím zcela zásadním, že pro něj má za určitých okolností životně důležitý význam pro jeho přežití, že se tedy člověka mimořádným způsobem dotýká.
V Zahradníčkově poezii je tento antropopoetický aspekt implicitně a explicitně tematizován, je jednou z hybných sil jeho poezie, a sice - a velmi výrazně - také jako předmět básnické reflexe. Výchozí antropo- a theopoetický rámec výkladu rozvíjíme také interpretačně založeným poetologickým rozborem různorodých básnických prostředků, který Jan Zahradníček svébytně využil.
Jde tu zejména o nástin způsobu práce s volným veršem, který se stává dominantní útvarem Zahradníčkovy poezie přelomu 40. a 50. let, jeho rytmické a významové organizace, o analýzu strofické kompozice básně, o rozbor využití prostředků, jako jsou interpunkce apod.