Abstrakt
Příspěvek si klade za cíl sdělit poznatky z praxe o zraňujícím dopadu na psychiku rodiny a pozůstalých po tragických událostech, obětech trestných činů a mimořádných neštěstích, pokud jsou informace o události zveřejňovány na sociálních sítích a zpravodajských portálech na internetu zejména bezprostředně po vzniklé situaci. Nejde o to vyjmenovat všechny reakce a možnosti chování, ale identifikovat klíčové faktory v procesu sekundární viktimizace a ukázat jiný rámec pohledu na zveřejňování informací o tragických událostech v širších souvislostech. Žijeme v době, kdy je velmi snadné cokoli zdokumentovat, vyfotit, natočit a, uveřejnit na sociální sítě.
A ukazuje se, jak rychle pracují média ve vztahu k tragickým událostem. Často se stává, že se na internetu objeví fotografie z místa tragédie mnohem dříve, než je o ní vyrozuměna rodina, které se daná situace týká a výjimkou není ani fakt, že právě na internetu se dotyční o události dozvědí. Příspěvek přiblíží prožívání zasažených osob, které si čtou na internetu příběh a komentáře různých uživatelů na situaci, která je osobně tragicky zasáhla.
Uveřejněná sdělení mohou, ale nemusí být v souladu s realitou. Hlavním zraňujícím faktorem je, že se odhalují podrobnosti z jejich soukromé oblasti, často až v intimních detailech, které se poté podílejí na sekundární viktimizaci.
Následně je komplikovanější jak krizová intervence ze strany policie, tak případně další navazující terapeutická a poradenská činnost.