Kapucíni a město. Působení kapucínského řádu v českých a moravských městech ve druhé polovině 17. století a v první polovině 18. století
Abstrakt
Kapucínský řád se v raném novověku v rámci svého působení tradičně orientoval především na působení ve městech. To však neznamená, že by bratři nepřicházeli pravidelně do styku i s venkovským obyvatelstvem.
S ním byli v kontaktu hlavně během sběru potravin, v průběhu pastorační výpomoci ve farnostech či v rámci duchovních obnov, které v druhé polovině 17. století v Čechách a na Moravě postupně nahradily jejich krátkodobé rekatolizační misie. Hlavním tématem tohoto článku jsou strategie, které kapucínský řád používal v Čechách a na Moravě v druhé polovině 17. a první polovině 18. století při oslovování a získávání podporovatelů.
To autor pokládá za klíčovou problematiku při studiu kapucínského řádu, jelikož jeho rozkvět či úpadek byl přímo závislý na získávání nových dobrodinců a řeholníků. Otázka mechanismů, které kapucíni používali při navazování a prohlubovaní sociálních kontaktů, je nejen u nich, ale i u dalších žebravých řádů, úzce spjata s formováním a péčí o pozitivní obraz řádu.
Ten kapucíni denně vytvářeli především svou sebeprezentací v rámci každodenního pastoračního působení, při němž kladli velký důraz zejména na kazatelství a zpovědní činnost. K oblibě kapucínů ve městech přispěl i jejich důraz na chudobu a orientace na pastoraci mezi nejnižšími vrstvami obyvatelstva, jelikož obvykle působili jako kaplani v městských špitálech, u místních vojenských posádek či věznicích atd.
Vážnost řádu byla zvyšována i chováním kapucínů při velkých morových epidemiích, kdy řada kapucínských řeholníků obětavě pečovala o nakažené, přičemž za tuto službu zaplatili často cenu nejvyšší. Možnost jak propagovat svůj řeholní ideál a vytvářet o sobě pozitivní obraz dávaly kapucínům dále především terciářské komunity a v menší míře i náboženská bratrstva, které fungovaly při jejich řádových kostelech.
Třetí řády, které jsou v česko-moravské provincii zakládány od roku 1737, jsou ve sledovaném období doloženy při každém kapucínském klášteře. Členy terciářských komunit nebyli však pouze obyvatelé města, kde fungoval kapucínský konvent, ale byli v nich zastoupeni lidé bydlící v jeho širokém okolí, což kapucínům napomáhalo při sběru almužen, například i tím, že stodoly při jejich usedlostech mohli využít jako skladovací místa. Odtud pak byly povozem, který opět často poskytl terciář, viktuálie sváženy do kláštera.
V neposlední řadě dávaly kapucínům nástroj jak ovládnout veřejný prostor slavnosti, například při příležitosti svatořečení či beatifikaci jejich řádového světce, a procesí, z nichž nejznámější jsou ta flagelantská, která pravidelně organizovali například v Praze na Hradčanech, Brně, Olomouci či Zákupech. Se slavnostmi pak souvisí i správa poutních svatyní, které se řád též intenzivně věnoval.
Existence zavedeného poutního místa byla pro klášter, při kterém fungovalo, velice dobrým zdrojem financí, a tudíž i zajištění. Při kapucínských konventech byly často zřizovány lorety, které fungovaly při domech v Praze na Hradčanech, Mikulově, Chrudimi, Fulneku a Rumburku.
Kromě toho kapucíni spravovali i lorety, které nebyly zřízeny přímo u jejich klášterů, například v Horšovském Týně či v Chlumci nad Cidlinou. Na druhou stranu musejí být zmíněny i konflikty, tj. meze sebeprezentace, ke kterým docházelo při působení kapucínů ve městech, jelikož ty ohrožovaly i dobré jméno a pověst řádu, což v konečném důsledku mohlo znamenat ztrátu přízně dobrodinců.
Nejčastějšími spory byly běžné sousedské rozepře, například kvůli podkopání klášterní zdi či přívodu vody. Až po této skupině sousedských půtek z hlediska četnosti následují žaloby diecézních kněží na to, že jim kapucíni odváděj í věřící z jejich farních kostelů, čímž je připravují o příjmy ze sbírek a štolových poplatků.
Dále jablkem sváru byla i kazatelská činnost, a to jednak kvůli obsahu kázání, a jednak kvůli obsazování kazatelen. Pominout nelze ani pře s řeholními řády, které se odvíjely od toho, jak moc si vzájemně konkurovaly.
Proto kapucíni měli špatné vztahy především s ostatními mendikanty a jezuity. Naopak velmi dobré vztahy udržovali s odlišnými typy řeholních společenství, zejména s těmi, které patřily do kategorie mnišských řádů a řeholních kanovníků.
Tyto řeholní řády poskytovaly kapucínům velmi často také nemalou finanční a materiální podporu. Závěrem lze říci, že kapucínská sebeprezentace byla ve sledovaném prostoru a období velice úspěšná, a že ji ani časté konflikty neohrozily, jelikož řád dokázal získávat stále nové podporovatele, a to napříč společenskými vrstvami.
To, že byla zdařilá, lze nejlépe ukázat na tom, že řád v Čechách a na Moravě v raném novověku dokázal vybudovat celkem 30 klášterů, z toho 25 konventů a 5 hospiců, a na vývoji počtu členů česko-moravské provincie, který se v námi sledovaném období neustále zvyšoval. Svého absolutního vrcholu dle počtu řeholníků dosáhla provincie v roce 1752, kdy v ní působilo 816 kapucínů.
Regrese přichází až v poslední třetině 18. století, a to v souvislosti s osvícenskými náboženskými reformami.