Koexistence jednotlivých františkánských řádů v českých zemích v době baroka představovala trvalý zdroj napětí, který zejména mezi františkány a kapucíny často vedl k otevřenému konfliktu. Naopak minorité, kteří přijali řadu papežských zmírňujících výkladů řehole sv.
Františka, neměli potřebu se vůči ostatním františkánským řádům vymezovat. Největší rivalita tak panovala mezi františkány a kapucíny, a to nejen kvůli konkurenci při sběru almužen, ale také kvůli velmi podobné řádové sebeprezentaci, která vycházela ze stejné spirituality.
Oba řády se proto snažily přesvědčit společnost o tom, že jen oni jsou těmi pravými syny sv. Františka.
Přestože františkáni a kapucíni si navzájem velice konkurovali, tak z hlediska své každodennosti, tedy i v dodržování Františkova ideálu chudoby, si byli velice podobní. Jelikož kapucíni během 17. a 18. století opustili nejpřísnější interpretace odkazu sv.
Františka, což lze například ilustrovat na zavedení úřadu tzv. apoštolského syndika. Jako obhájci přísné chudoby kapucíni zprvu tento úřad odmítali.
Naproti tomu františkáni inklinovali k opačné tendenci, zavedením nových nových řádových statut (přijatých v české provincii v r. 1634) se snažili vrátit k původním ideálům.