Článek se snaží rekonstruovat anarchistickou ideologii v českém prostředí let 1890-1914 na vymezení tehdejších anarchistů vůči třem podobám intelektuála. Zaměřuje se na kritiku T.
G. Masaryka, sociálních demokratů a F.
X. Šaldy. V případě Masaryka identifikují doboví anarchisté intelektualismus a odtržení rozumu od vášní a emocí.
U sociální demokracie se vymezují vůči objektivistickému materialismu, který vede k podceňování vůle a subjektivity. V Šaldově případě se vymezuje vůči estetickému elitismu a subjektivismu pojatému jako svévole.
Anarchistický přístup k intelektu a roli intelektuála se tak ukazuje být zapuštěný v individualismu a sensualismu a rozvíjející specifický vztah jak k masové politice, tak k elitářské estetice.