Záměrem předkládaného příspěvku bylo přiblížit významného učence raného palaiologovského období, Maxima Planúda (kol. 1255-1305), se zvýšeným zřetelem na jeho činnost překladatelskou a editorskou, přičemž byl kladen důraz na zmapování motivačních pohnutek. Planúdův fi lologický přístup představuje humanistický postoj par excellence hledící vpřed, k velké italské renesanci.
Studie přináší popis působení Planúdem přeložených či editovaných děl jak v rámci byzantského intelektuálního prostoru, tak se snaží o zmapování radiace těchto spisů do prostoru italské renesance. Překlady latinských děl latinských autorů do řečtiny pravděpodobně měly za cíl širší kulturní osvětovou misi v byzantském prostředí, ať již se jednalo o recepci mravních ponaučení anonymní sbírky Catonis Disticha či díla Ciceronova, Macrobiova a Boëthiova.
Po období níkajského exilu lze tak sledovat jev do té doby nevídaný: výraznější snahu pochopit svět Latinů, vzhledem k němuž se v předchozích etapách byzantský postoj vymezoval s notnou dávkou distance. V podtextu kulturního poznávání druhého světa se zračí vyšší imperativ, a tím je: nutnost uchování živých tradic obou kultur jak pro současníky, tak pro příští generace.