Abstrakt
Od 17. století se v evropských společnostech ocitlo lidské tělo v hledáčku rodících se moderního státního aparátu a kapitalismu. K disciplinární moci starající se v továrnách, školách či kasárnách o produktivitu a poslušnost jedinců se v 18. století přidává biopolitika sledující populaci jako takovou a zajímající se o kvalitu jejího života a zdraví. Ústředními pojmy této tendence se staly život, tělo, práce.
Za jedno z vyústění této tendence lze považovat tělovýchovu 19. století kultivující, ale současně kontrolující politické i volnočasové aktivity jedinců. Programové teze tělocvičných jednot dokazují, že se tělo stalo objektem mocenských nároků a mělo být nositelem hodnot a norem reprezentujících především měšťanské prostředí akcentující řád, střídmost, zdrženlivost, poslušnost.
Odmítání hegemonie měšťanské morálky nesené tělovýchovnými či třeba mládežnickými skautskými organizacemi mohlo mít za následek zavržení těch, kteří se vymykali. Příkladem je represivní postoj meziválečného Československa vůči trampingu obviňovanému z mrhání silami mládeže, alkoholismu či sexuálních výstřelků.