Zbroj v každé pěsti? Vize násilí jako identitotvorný nástroj české společnosti přelomu 19. a 20. století
Abstrakt
Válka a násilí jsou nedílnou součástí zakladatelských mýtů moderních evropských národů, toho českého nevyjímaje. Na konkrétních příkladech z přelomu 19. a 20. století text dokazuje, že představy násilí a bojů s nepřítelem patřily k významným identitotvorným činitelům moderního českého kolektivu.
Podle dobových představ sváděli Češi boj o život národa - přítomnost a především budoucnost měly patřit pouze národům životaschopným, prokazujícím oprávněnost existence v oblasti mocensko-politické, hospodářské i kulturní. S vědomím národního soupeření a boje o přežití byla v myšlenkovém světě českého národního hnutí aktualizovaná představa národního nepřítele a škůdce v podobě českých, rakouských i říšských Němců.
S nimi bylo nutné se možná stýkat, ale především potýkat, přičemž v představách mnohých současníků již boj probíhal. Výsostným prostorem intenzivního střetávání se stala především jazyková hranice a německojazyčné oblasti, tedy dobovou terminologií z české perspektivy vyjádřeno - prostor ohrožených území.
Představy střetů a násilí vůči soupeři šířené veřejným prostorem se držely idealizujícího autostereotypu výhradně obranných bojů, respektive vize připravenosti k obraně národního bytí. Boj vykládaný jako defenzivní záležitost proto nepředstavoval morální problém. Češi navíc nepřistoupili k frontálnímu útoku na protivníka, nerozvinuli strategii soustavných fyzických střetů a partyzánského napadání německých rivalů.
Se svým soupeřem se přesto dokázali adekvátně vypořádat, často například ve světě imaginace. Možnost alternativního bití Němců-škůdců skýtal českým zájemcům svět národní historie a mytologie, třeba nacionálně chápaní středověcí husité na hlavu porážející německé křižáky.