Abstrakt
Kapitola vychází z otázky, jakým způsobem filmová propaganda může pracovat s reprezentací soukromého prostoru moderního člověka. Odpovědi hledá na vzorku hraných českých filmů z období prvních deseti let po zestátnění československé kinematografie v roce 1945.
Analýza vybraných filmů potvrzuje předpoklad programové manipulace s hranicí privátního a veřejného v souladu se socrealistickými doktrínami a ideou kolektivismu. Charakteristickými se však ukazují také kalkul s tradičními modely domova či mezilidských vztahů (např. ve filmech Pan Novák či Bylo to v máji) a poměrně rané snahy doktrinářský přístup revidovat a přehodnocovat (ve filmech Nechte to mně a Roztržka).