Diplomová práce se zabývá tzv. sémantickou dědičností (při sufixaci od polysémních slov). Teoretická část na pozadí výkladů o významu, polysémii, slovotvorné motivaci a sémantickém aspektu tvoření slov vymezuje pojem sémantické dědičnosti.
Pozornost je věnována tomu, jak se s konceptem sémantické dědičnosti implicitně pracuje v české lexikologii (srov. slovotvorné kritérium pro identifikaci lexií polysémních slov) a lexikografii. Práce naznačuje, že tradiční česká slovotvorba často pracuje s předpokladem transparentnosti a snad i kompozicionality (přinejmenším slovotvorného) významu motivovaných slov, který se však zdá být neslučitelný s empirickými poznatky o sémantické dědičnosti.
V empirické části je jednak analyzováno 43 slovotvorných hnízd polysémních somatismů s důrazem na sémantické vztahy mezi deriváty, jednak je srovnáno 80 etablovaných derivátů se sufixem -tel a 100 hapax legomen s týmž sufixem. To umožňuje jak identifikaci obecných tendencí v oblasti sémantické dědičnosti (mj. to, že derivát polysémního slova dědí v průměru pouze asi 40 % významů svého základového slova), tak rozlišení strukturního a procesuálního aspektu sémantické dědičnosti.