Abstrakt
Stať představuje retrospektivní pohled na činnost šesti vědců, kteří se během let 1956-1996 zajímali o renesanci a humanismus v českých zemích (Josef Hrabák, Jaroslav Kolár, Milan Kopecký, Eduard Petrů, Emil Pražák, Zdeňka Tichá). Zdálo by se, že dobová marxisticky orientovaná ideologie musela nutně badatele do různé míry odborně deformovat, ale stať přesvědčivě dokládá, že alespoň pro interpretaci epochy mezi husitstvím a Bílou horou to nebylo nezbytně nutné.
Badatelské směřování získalo roku 1956 díky Hrabákově "programu" totiž silnou orientaci na Josefa Dobrovského, a tím i na národovecké hodnocení smyslu českých dějin, jak ho potřebovala už první republika. Poněvadž poválečná komunistická doktrína paradoxně protínala tytéž milníky jako Masarykův budovatelský program, opřený o étos Husův, Palackého a Havlíčka, nikdo ze zkoumané šestice nepotřeboval užívat politický slovník, charakteristický pro druhou polovinu 20. století.
Marxisticky orientovaná ideologie se vyžádala akcent nanejvýše na pokrokové tendence a lidovost, přičemž pojem "lid" byl chápán ad hoc jako měšťanstvo i jako venkovské obyvatelstvo. Naopak náboženská otázka byla zredukována jen do rámce protihabsbursky a protiřímsky laděné jednoty bratrské, a proto submisivnímu bádání o 16. století muselo utéct to nejcennější - totiž rekonceptualizace zděděného kánonu, pomocí níž by se národovecká (totiž jedinečná a bezchybná) interpretace literárního vývoje obohatila i o duálně katolicko-utrakvistické a veškeré nonkonformní písemnictví.
Samotný termín humanismus byl dle potřeby, avšak bez striktní definice nadužíván. Mlčky se ztotožňoval s humanitou v moderním slova smyslu.
Interpretační vágnost pak dovolila termín humanismus kuriózně zaměňovat s renesancí (a naopak) a t ěmito kategoriemi pokrýt celou epochu mezi husitstvím a Bílou horou. Základem této manipulace se stal marxistický výklad husitství, který vedle zjevných pozitiv nepřipouštěl zkoumat negativní dopady revolučního hnutí pro další vývoj (zejména) měšťanské společnosti.
Proto byla takzvaná první, husitská reformace prohlášena za výchozí bázi renesance a humanismu v českých zemích. Od 80. let 20. století se alternativní koncepcí humanismu věnoval Eduard Petrů.
Alternativnost a zdánlivá apolitičnost spočívaly v tom, že koncepce nebyla spjata s politicky aktuální interpretací husitství. V humanismu českých zemí byl však naproti tomu entuziasticky objeven zdánlivě specifický rys nazvaný informační exploze.
Ve své podstatě však šlo až o poslední, popularizačně rozmělňující fázi humanismu (difúze a imitace), silně ovlivněnou ekonomickým zřetelem tiskařů, a nadto zákonitě reagující na lidské poznání i vývoj ve všech evropských literaturách 16. století.