Ususfructus bývá v římském právu obvykle definován jako právo požívat majetek jiného a brát si z něj plody bez toho, aby byl zničen, nebo aby došlo k zásadní změně jeho podstaty. V porovnání s jinými instituty přitom budí pozornost především právo usufruktuáře věc požívat.
A právě na tuto problematiku se podrobně zaměřuje následující článek s cílem prozkoumat rozsah práva braní plodů a druhy výtěžků, které usufruktuář nabýval. Zdá se, že množina nabývaných věcí byla v římském právu poměrně široká, zahrnovala zemědělské plodiny, zvířata, dřevo, horniny, rudy, výsledky práce otroka i fructus civiles.
Je nutné vzít v potaz, že výtěžky nabývané usufruktuářem neměly vždy pravidelný a opakující se charakter.