Abstrakt
Ve třech na sebe navazujících článcích (Část I. Vysoké školství v kontextu vzdělávací soustavy; Část II.
Kvantitativní expanze a diverzifikace vysokoškolského vzdělání; Část III. Vysokoškolské vzdělání a potřeby ekonomiky) jsem vysvětlil a doložil některé souvislosti, které je třeba brát v úvahu při hodnocení, zda v České republice máme příliš mnoho nebo naopak příliš málo vysokoškoláků.
Podoba, rozsah i struktura vysokého školství totiž do značné míry souvisí s tím, jak rozvinuté jsou jiné sektory vzdělávací soustavy, jak se mění role, které jednotlivé vzdělávací sektory plní a jak se posouvají hranice mezi nimi a vysokoškolským vzděláváním. Země se silnou tradicí středního školství a odborného vzdělávání mají přirozeně o něco slabší tendenci k expanzi vysokého školství, více se přidržují tradiční "humboldtovské role" vysokých škol a o něco méně rozvíjejí netradiční programy a formy vysokoškolského vzdělávání.
Naopak v zemích, v nichž je středoškolská tradice slabší, se vysoké školy více otevírají i jiným (netradičním) skupinám studentů, častěji proto nabízejí krátké a profesně orientované vzdělávání a zavádějí nové programy a formy studia. Vzhledem k dosavadnímu vývoji můžeme za reprezentanta první skupiny zemí považovat především Německo - řadí se do ní nepochybně také Česká republika - zatímco druhou skupinu zemí představují Spojené státy.
Rozdílné tradice jsou hlavním důvodem a vysvětlením, proč je vysoké školství v USA podstatně rozsáhlejší než v Německu a proč tam také výrazně větší podíl populace získal vysokoškolské vzdělání. Vývoj vysokého školství se v rozvinutých zemích potýká s demografickým poklesem tradičních věkových kohort studentů.
Společně s potřebou rozvinout systémy celoživotního učení to v řadě zemí vede k rozvoji celoživotního vzdělávání na vysokých školách. Česká republika však mezi tyto země prozatím nepatří.