Abstract
Koláž dějinných událostí Evropy 20. století Patrika Ouředníka nazvaná Europeana (2001), prokládaná záměrnými mystifikacemi, fiktivními skutečnostmi, filozoficky laděnými úvahami a pokusy interpretovat evropský příběh posledn ího století, se stala inspirací pro aktualizovanou jednoaktovou skeč. V duchu havlovských inscenací jsme využili jako půdorys pro svou dramatizaci vědeckou diskusi, odehrávající se ve fiktivním televizním studiu TV Hrdlořezy v rámci show Hedviky Houžvičkové.
Otázky po smyslu dějinných událostí 20. století tak získaly kvazivědeckou hodnotu, jejíž aktuálnost podtrhuje vývoj samotné televizní debaty. Jednotliví aktéři inscenace zastupují vybrané vědecké obory a současně také reprezentují několik evropských národů, vesměs velkých hráčů evropských dějin.
V diskusi, která osciluje mezi pseudoodbornou polemikou a neformálním klábosením, se účinkující věnují zlomovým datům 20. století, zakončeným osmičkou. Obsazení: francouzská historička (Maria Vovčuk), britská genderová aktivistka (Yuliya Sakuta), německá filozofka (Olga Privezentseva), ruský sociolog/socioložka (Alexander Braumann/Maja Machulak), italský sexuolog (Kyamran Bagirov).
Moderátorka pořadu (Aleksandra Koziolek/Anastasia Mitul) jednak téměř nevystupuje, nekoná a vlastně diskuzi ani nemoderuje, jednak - při svých občasných zásazích do besedy - se ukazuje jako prosťounce jednoduchá osobnost. Nekoná, protože vprostřed diskutujících velmocí konat jednoduše nemůže, a nemůže, protože její kapacity jsou omezené.
Na otázku, kdo tedy vede diskuzi o klíčových momentech evropských dějin, kdo by měl naznačovat směr myšlení, kladení otázek a hledání možných odpovědí, tak lze jen ironicky odpovědět, že nikdo takový není. Postava moderátorky tak symbolizuje absenci moudrého hlasu, absenci nezpochybnitelných hodnot, jejichž perspektivou by snad bylo možné se tázat - a také snad i nacházet jisté odpovědi.
Groteskní závěr inscenace, kdy se jednotliví aktéři utkají ve verbálním a nakonec i fyzickém zápasu, odhaluje nesourodost vědeckých disciplín, jejich odlišná tázání a hodnotová kritéria, nesourodost národní a kulturní - a v podstatě také osobní nesnášenlivost. Byla-li studentskou inscenací Ouředníkova textu naznačena otázka, jak vypadaly evropské dějiny dvacátého století, pak její závěr podal jejich tragikomický obraz.
I přes skutečnost, že dramatizace studentů Ústavu bohemistických studií se pohybuje především v rovině absurdně groteskní, nelze nevidět závažnost otázek, jež se zpod smíchu a mezi řádky vyjevují.