Abstrakt
Kategorie, které determinují přítomnost - trvání a změna - jsou podstatným způsobem nejednoznačné: trvání je protikladem změny (trvání substance), stejně jako trvání změny jako takové. Změna proto znamená obojí, změnu kontinuální a změnu náhlou.
Přítomnost je tímto konstituována trváním ve dvojím, rozličném smyslu. Dokonce i platónsko-aristotelský pojmový aparát umožňuje komplexnější konstrukt, něž jaký nabízí Heideggerova kritika.
Kant ve svém "Widerlegung des Idealismus" konstruuje trvání jako nerozdělitelnost vnitřní a vnější zkušenosti. Takto pojatá struktura přítomnosti vrhá pochybnost na tradiční identifikaci času s vnitřní zkušeností a prostoru s vnější zkušeností.
Pojem p řítomnosti by měl být myšlen jako specifické prolnutí času a prostoru.