Abstrakt
Studie sleduje vývoj evropské mezinárodní spolupráce na poli historické edukace od konce Velké války po počátek 21. století. Iniciací těchto snah byly traumatické zkušenosti a vzpomínky z let 1914 - 1918 a jejich cílem bránit především ve školní edukaci vytváření podmínek pro vzbuzování nepřátelství mezi národy.
Od r. 1925, kam lze datovat tzv. Casarovou deklarací Společnosti národů jejich institucionální počátek bylo do let druhé světové války dosaženo jen malých úspěchů.
Ale hned r. 1946 se iniciativy chopilo UNESCO v přímé návaznosti na meziválečné snahy. Skutečně evropské spolupráci však záhy na takřka půlstoletí bránilo bipolární rozdělení Evropy a světa.
Hlubší spolupráci se dařilo rozvíjet v "západní Evropě", v 60. a 70. letech 20. stol. lze najít i první kroky ke spolupráci mezi "Východem" a "Západem". Nové impulsy přinesl samozřejmě pád komunistických režimů v Evropě a dnešní spolupráce je mnohostranná.
Přesto je ke skutečně celoevropské historické učebnici či kurikulu ještě daleko; daleko životnější se ukazují nadnárodní regionální učebnice.