Studie se zabývá povahou a původem vzorů all'antica užívaných hutí Benedikta Rieda při úpravách Pražského hradu kolem roku 1500. Zaměřuje se na portál do Staré sněmovny, který byl tradičně užíván jako příklad stavitelské kultury dané doby, která mísila dvě různé architektonické tradice a vžité pracovní postupy.
Zdánlivě nesourodé tvary portálu lze lépe objasnit z jiného zorného úhlu, pokud dílo nesrovnáváme s portály, ale spíše s díly chrámové výbavy, zejména s tabernákuly ve stylu all'antica. Půlkruhový nástavec a stáčení bylo užíváno i v Itálii 15. století coby archetypální formy označující památná či posvátná místa.
Obé mělo v evropské kultuře dávnou tradici. V italském quattrocentu převážil tzv. perspektivní typ tabernákula.
Pokud autor na Pražském hradě užil takového vzoru, specifické tvary portálu do Sněmovny nevyplynuly z nesprávného pochopení či z polemické kombinace dvou tvarových rejstříků, jako spíše z doslovného přespání iluze do reality a snahy obohatit vlastní estetické postupy - důraz na dynamiku a prchavost tvaru. Ve formách jako takových však tvůrce patrně nespatřoval systémové rozpory.
Nárožní drápky portálu nadto podávají důkaz o tom, že alespoň některé vzory all'antica přinesli do Prahy dalmatští kameníci patrně benátského školení - drápky byly v Benátsku i Dalmácii hojně užívány. Prameny mimoto potvrzují, že řada dalmatských kameníků působila na dvoře Matyáše Korvína.
O jejich přítomnosti v Praze neklamně svědčí motiv studny (Korvínova osobního emblému) na jedné z hlavic vnější fasády Vladislavského sálu.