Abstrakt
Polinační syndromy představují ucelené soubory fenotypových vlastností květů rostlin (jako jsou barva, vůně, tvar apod.), které jsou výsledkem konvergentní adaptace květů k opylování určitou skupinou živočichů. Tento koncept vznikl již v 70. letech 19. stol. a sloužil především k utřídění nesmírné diverzity květů a odhadům, kdo je skutečným opylovačem v případě absence přímých pozorování.
Není proto překvapením, že syndromy sehrály ústřední roli v rozvoji oboru polinační biologie a jsou dodnes používaným nástrojem. Následující obrazový materiál je součástí příspěvku o debatě nad užitečností tradičních polinačních syndromů v současné polinační ekologii a přehledu hlavních polinačních syndromů (více na str.
CLXIX-CLXXII kulérové přílohy této Živy).