Zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, bylo provedeno převzetí dosavadních administrativních orgánů rakouských a uherských pod československou státní svrchovanost. Obdobný přístup vůči soudům uplatněn nebyl.
Rozdílný postoj k soudnictví vnucuje pochybnosti o konstitučním základu moci soudní (soudcovské) v nově vzniklém Československu. Rozborem předpisů vyprodukovaným Národním výborem lze dovodit, že tento orgán vyvolal selektivní platnost některých rakouských ústavních zákonů na československém území včetně zákona č. 144/1867 ř.z., o nezávislosti moci soudcovské, který platí v českomoravské části nového státu až do nabytí účinnosti definitivní Ústavy z r. 1920, tj. do 6. 3. 1920.
S odstupem deseti let nález Nejvyššího soudu tuto platnost s velkou pravděpodobností popřel.