Článek se věnuje určitým základním aspektům postavení zaměstnance v římském právu. Zařazuje pracovní smlouvu (locatio conductio operarum) do římskoprávní systematiky obligací a odlišuje ji od obdobných smluv majících stejné kořeny, tj. nájemní smlouvy (locatio conductio rei) a smlouvy o dílo (locatio conductio operis).
Nad rámec předchozího článek popisuje žebříček hodnot, jak je vnímali Římané, protože vytváří kontextuální limitující rámec pro využití pracovní smlouvy.