Abstrakt
Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu, a to natolik, že se Nietzsche, proslulý svými příkrými postoji k filosofické tradici i víceméně osamělým způsobem života, doslova dožadoval Burckhardtovy pozornosti. První oddíl nejprve mapuje možnost pojmové (Gewaltmensch - Übermensch) a biografické (společné působení na Basilejské univerzitě) blízkosti.
Poté se pokouší prokázat Burckhardtův zásadní vliv na Nietzschovu rozmíšku s Richardem Wagnerem. Ve druhém oddíle se přechází k metodě Burckhardtovy kulturní historie (Kulturgeschichte), která v mnohém předznamenala Nietzschovu genealogii, a ustavila tak východiska pro jeho pojetí morálky, která by měla spíše než o vymáhání zásad a pravidel dbát o to, jaký obraz lidství zavěšuje nad člověka a jak si jej zjednává.
Tímto upřednostněním sebetvorby před poslušností počíná dle Burckhardta italská renesance. Hlavní teze knihy zní: od okamžiku, kdy Nietzsche zahlédl možnost přivtělení renesanční formy ctnosti (bez moralinu - virtù) a z ní plynoucí koncept plastické síly, učinil z Burckardta svého modelového čtenáře, tj. toho, komu adresoval své spisy jako vzoru všech budoucích čtenářů.
Jacob Burckhardt tak nabývá epochální důležitosti, neboť ztělesňuje obraz lidství, jenž Nietzsche předpokládal u každého, kdo bere do ruky jeho knihy.