Abstrakt
Příspěvek je zaměřen na různé strategie, které se uplatňují ve znacích českého znakového jazyka užívaných pro označování vnějších částí lidského těla. Části těla, které jsou součástí znakovacího prostoru (horní polovina těla zhruba do výše boků) jsou nejčastěji označovány prostřednictvím přímé deixe. Ta však podléhá určitým pravidlům: pro označení menších částí těla (oko, nos) je zpravidla využíván natažený či pokrčený ukazováček, pro větší části (břicho, hruď) pak plochá ruka s nataženými prsty.
Ruka, nejčastěji opakovaným pohybem, kontaktuje příslušnou partii. Znaky pro části těla mimo znakovací prostor (dolní polovina těla) využívají nejčastěji strategii mapování - ruka reprezentuje nohu (pata, lýtko) či lexikalizované znaky artikulované v neutrálním prostoru (zadek, koleno).
V příspěvku budou jsou popsány i další, méně využívané postupy.