Abstrakt
Cílem tohoto příspěvku bude zamyslet se nad problémem argumentačních bází, které nás opravňují k aplikaci schematických křivek naznačujících vývoj, výkyv, zlom, krizi či konec umění, resp. nad možnostmi myšlení vývoje v situaci, kdy po moderní a postmoderní destrukci metafyzik očividně nedisponujeme žádnou sjednocující koncepcí vývoje či dějin. Náznaky určitého východiska budu hledat u dvou autorů ovlivněných ontologií Martina Heideggera.
V úvodní části příspěvku věnované Janu Patočkovi bych chtěl - též s ohledem na hlavní téma konference - interpretovat nejprve jeho studii Umění a čas z roku 1966, která nám poslouží jednak jako příklad moderního myšlení dějinnosti a jednak specifického, inovativního a aktualizačního přístupu k Hegelovu dílu, které Patočka jako jeho detailní znalec dále promýšlí a ukazuje jeho relevanci za hranicemi původního metafyzického systému. Ve druhé části se zaměřím na analýzu italského filosofa Gianni Vattima, který se snaží popsat změnu ontologického statutu umění a lidské existence v epoše, kdy náš svět utvářejí masmédia a informační technologie.
U obou autorů se pokusím ukázat možnosti jakéhosi "post-metafyzického" myšlení vývoje a jeho případné excesivity.