Cílem článku je objasnit, čím se liší výklad právních jednání od interpretace soukromoprávních předpisů a jaký to má význam z hlediska jednoty a fragmentarizace práva jako systému. Příspěvek především vysvětluje, že srovnávat výklad ustanovení zákona s výkladem právního jednání je možné, a nejedná se tak pojmově o dva zcela odlišné případy, a to přesto, že i v rámci soukromého práva nacházíme odlišné způsoby výkladu v návaznosti na to, co je předmětem výkladu.
V případě, že je předmětem výkladu ustanovení zákona, je pořadí interpretačních metod převrácené oproti pořadí, kdy je předmětem výkladu právní jednání. Jestliže je v případě interpretace zákona jazykový, systematický a logický výklad východiskem, na které teprve navazuje výklad teleologický, je v případě právního jednání pořadí zcela opačné.
V případě právního jednání je východiskem výklad teleologický, přičemž jazykový, systematický a logický výklad mohou mít význam pouze proto, aby byl zjištěn úmysl jednajícího. Praktickým důsledkem rozlišování metodologie interpretace je pohled na právo jako na systém, který netvoří pouze obecné právní normy, nýbrž také právní jednání mezi individuálně určenými subjekty.
Jakkoliv je však právní jednání sice formálně označeno či chápáno jako individuální, v okamžiku, kdy svými účinky působí i vůči individuálně neurčeným subjektům, jako v případě zakladatelského právního jednání, je třeba diferencovat a odlišovat. Takové právní jednání je třeba chápat materiálně a nikoliv formálně.
V opačném případě by to mohlo mít za následek nikoliv systémový přístup k právu, nýbrž jeho fragmentarizaci, resp. antisystémový výklad, který by postrádal racionální odůvodnění.