Notifikace smluv o veřejných službách v přepravě cestujících v Úředním věstníku EU z pohledu recentní judikatury Soudního dvora EU
Abstrakt
S příspěvkem s názvem Notifikace smluv o veřejných službách v přepravě cestujících v Úředním věstníku EU z pohledu recentní judikatury Soudního dvora EU vystoupil Mgr. Ing.
Jaroslav Menčík, LL.M., z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Autor začal svůj příspěvek vysvětlením, že uzavírání smluv o veřejných službách v přepravě cestujících veřejnou dopravou představuje specifickou oblast širší problematiky zadávání veřejných zakázek a koncesí.
Základním právním předpisem upravujícím smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70. Nařízení v článku 7 odst. 2 ukládá objednatelům veřejné dopravy povinnost přijmout nezbytná opatření s cílem nejpozději jeden rok před zahájením nabídkového řízení nebo jeden rok před přímým uzavřením smlouvy zveřejnit v Úředním věstníku EU vybrané informace o smlouvách, které objednatel zamýšlí uzavřít.
S ohledem na absenci výslovné úpravy a rozhodovací praxe doposud existovaly pochybnosti o tom, zda se notifikační povinnost vztahuje i na případy, kdy je smlouva o veřejných službách zadávána postupem upraveným v klasických zadávacích směrnicích, tj. směrnicích 2014/24/EU a 2014/25/EU. Z obdobných důvodů rovněž nebylo jasné, jaké právní důsledky může případné porušení notifikační povinnosti vyvolat.
Naznačené nejasnosti se pokusil odstranit Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 20. září 2018, Stefan Rudigier, C-518/17. Autor zdůraznil, že v předmětném řízení Soudní dvůr EU i s odkazem na svou dřívější judikaturu dospěl k závěru, že článek 7 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 je lex specialis a notifikační povinnost se proto uplatní i při uzavírání smluv podle postupů platných pro veřejné zakázky, tedy na všechny smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících bez ohledu na právní režim jejich zadávání.
Autor dále zdůraznil, že vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce nestanovil konkrétní ustanovení stran porušení čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1370/2007, se dle Soudního dvora EU musí následky takového porušení řídit vnitrostátním právem. Dle názoru Soudního dvora EU je přitom namístě takový výklad, podle kterého porušení notifikační povinnosti nemá za následek zrušení výzvy k podávání nabídek, pokud jsou zároveň dodrženy zásady rovnocennosti, efektivity a rovného zacházení.
Autor uzavřel, že některé otázky stále zůstávají otevřené. Předně není zřejmé, kdy konkrétně se bude jednat o porušení zásady rovnocennosti, efektivity nebo rovného zacházení.
Stejně tak rozsudek nedává odpověď na otázku, jaký by měl být právní následek porušení notifikační povinnosti. Odpovědi na tyto otázky přinese zřejmě až další rozhodovací praxe.