Kapitola se zabývá pojmem obecného zájmu při vymezení trestněprávně relevantního jednání. Autorka kritizuje použití tohoto vágního pojmu jako znaku skutkové podstaty u několika trestných činů, a to zejména u úplatkářských deliktů.
Poukazuje na skutečnost, že rekodifikovaný trestní zákoník navzdory změně koncepce v pojímání trestného činu, tj. odstranění společenské nebezpečnosti jako pojmového znaku trestného činu, zachoval formulace skutkových podstat, ve kterých je obecný zájem obsažen. Složitost interpretace pojmu obecného zájmu v některých konkrétních případech ve spojení s formálním pojetím trestného činu tak oslabuje požadavek právní jistoty.