Abstrakt
Siluety jsou specifickou částí vizuální kultury. Obsahují v sobě jistý paradox, který výstižně popsal švýcarský spisovatel a fyziognomik Johann Kaspar Lavater (1741-1801): "Stínové obrysy lidské postavy či tváře jsou ty nejslabší, nejprázdnější ale zároveň (...) nejpravdivější a nejvěrnější obrazy zachycující člověka." Jakou má pouhý obrys lidského stínu vypovídací hodnotu o lidské osobě? Do jaké míry osvícenští vědci, ale i obecně osvícenská společnost, považovali profil za natolik charakteristický rys člověka, že jej dokáže vystihnout nejen v jeho fyzické, ale i duševní podobě a povaze? Již Plinius starší spojil vznik siluet se samotnými počátky portrétního malířství.
Pověst o dívce Korinthiy, která obkreslila stín svého milého krátce před jeho odchodem do války, se stala jedním z inspiračních zdrojů pro tvorbu siluet v 18. a 19. století i samostatným námětem výtvarného umění. Siluetu lze chápat jako otisk lidského jedince a jeho existence.
Na druhou stranu se však jedná o zafixování pouhého stínu, takže v siluetách je zastoupen nejen odkaz k existenci portrétovaného, ale také k jeho absenci. Příspěvek mapuje proměnu recepce siluet od konce 18. století do konce 20. století a některá dílčí témata týkající se zasazení siluet do kontextu dobové vizuální kultury, jakými jsou profilové portréty či vztah siluet k počátkům fotografie.