Hegel formuloval problém neúplnosti vědomí dlouho před existencialisty. Před Sartrem si všiml, že vědomí je tím, čím není, a není tím, čím je.
Sama tato okolnost by byla zajímavá jen z filosoficko-historického hlediska. Autorka ukazuje, že pro Hegela vyplývají z této skutečnosti jiné poznatky, jiný vztah k sobě jakožto ke konečnému jsoucnu a jiný vztah ke světu.
K rozdílnému vyhodnocení dospívá Hegel především díky tomu, že je schopen pozitivně formulovat pojem celku. Tento pojem však právě neústí v dogmatické či totalitní určení vědomí a jeho odcizení, ale umožňujeme mu formulovat vlastní postoj a status uprostřed celku, který však Hegel nechápe staticky jako "metafyzický koláč", ale jako "bakchantický rej", "jehož žádný úd není střízlivý".