Abstract
Lidská sexualita má reprodukčně účelový charakter a celá století sloužila především k lidské reprodukci. Od šedesátých let minulého století došlo, díky zavedení účinné hormonální antikoncepce, k oddělení reprodukční a čistě sexuální složky.
Od doby rutinního zavedení metod asistované reprodukce do schématu léčby neplodnosti již není koitusnezbytnou podmínkou úspěšné koncepce. V současnosti dělíme sexualitu na tzv. prokreační, za účelem oplodnění a rekreační, tedy pro naše potěšení.
Sterilita, stejně jako všechna chronická onemocnění, komplikuje lidskou sexualitu ve většině případů. Při hodnocení kvality sexuálního života sterilních párů je však nezbytné přihlížet k situaci, která byla před stanovením diagnózy neplodnosti.
Pro mnoho žen může být dosažení těhotenství důležitou, a často také jedinou motivací, k vykonávání sexuálních aktivit. Ale i v párech, pro které je sex důležitou komponentou jejich života, přináší nechtěná bezdětnost řadu komplikacía mnohdy i pohlavních dysfunkcí.
Nové technologie a možnosti v rámci asistované reprodukce vnáší do párového soužití na jedné straně velké naděje, ale také řadu morálních a etických kontraverzí.