Abstract
O modelových organismech se ve filosofii vědy v různých kontextech již nějakou dobu vedou debaty. Jedním takovým kontextem jsou metodologické otázky biomedicínského výzkumu (viz např.
Ankeny et al. [2014]; Parkkinen et al. [2017]), jiným kontextem je otázka vědecké reprezentace (Ankeny and Leonelli [2011]). Cílem tohoto článku je prozkoumat jednu z populárních teorií vědecké reprezentace, tzv. podobnostní pojetí (Giere [2004]), v souvislosti s určitými praktikami, které najdeme v biomedicíně.
Ačkoli podobnostní pojetí nadále zůstává mezi mnohými autory populární, v literatuře, která se specificky věnuje otázce vědecké reprezentace, je pojem podobnosti a jeho role ve vědě při ustanovení reprezentačního vztahu mezi modelem a cílovým systémem mnohými zpochybňována (Thomson-Jones [2010]; Odenbaugh [2015]; Frigg and Nguyen [2017]). Podle jednoho z hlavních argumentů je podobnost pojem, jež se vztahuje k vyhodnocení reprezentace, nikoli však k ustanovení reprezentace.
V příspěvku argumentuji, že podobnost je ve velké skupině modelů zcela klíčovým faktorem pro samotné ustanovení reprezentačního vztahu; neboli že mnoho pozornosti a úsilí je věnováno vytvoření modelu, který je následně použit k reprezentaci cílového systému právě díky tomu, že je cílovému systému v určitých aspektech podobný. Tento závěr ilustruji případovou studií, která je zaměřena na praktiky vytváření zvířecích modelů, především myších modelů, pro preklinický vývoj a testování imunoterapeutických farmak pro léčbu rakoviny. Úkolem preklinických studií je mimo jiné určit farmakokinetický a farmakodynamický profil léku a předpovědět možný terapeutický účinek a toxicitu u lidí (Aronson et al. [2018]).
V rámci preklinického testování imunoterapeutických léků se používají převážně humanizované myší modely (Decker et al. [2017]). Proces humanizace, prostřednictvím genetické manipulace (knock-out a knock-in manipulace), transplantace lidských hematopoetických kmenových buněk, a následná transplantace tkání, včetně nádorových buněk, probíhá za účelem vytvoření modelu, který lépe odpovídá aspektům lidské fyziologie, imunitního systému a prostředí nádoru (Morton et al. [2016]).
Těchto modelů je celá řada, a nové se vytváří, neboť každý má jisté relativní výhody a slabiny oproti jiným (Walsh et al. [2017]). I přesto však lze mluvit o tom, že praxe vytváření humanizovaných modelů podporuje tvrzení, že pojem podobnosti hraje klíčovou roli v tom, zda vědci daný zvířecí model použijí pro reprezentaci rakoviny u lidí.