Abstrakt
Příspěvek se zaměří na proměnu politiky paměti a současnou pozici kultury vzpomínání spojenou s externalizovanými představami o minulosti. Vzpomínání jako forma vyrovnání se s traumatickou minulostí sebou přináší i specifické vizuální projevy na pomezí dokumentu a umění.
Zvláštní pozici zde zaujímá tzv. materializovaná paměť nabývající konkrétní (obrazovou) formu a její komunikační strategie. Tato materializovaná paměť může být kritickou pozicí, přesto se mnohdy recipient ocitá ve složité interpretační situaci.
Vizualizace bolesti nutně naráží na problém estetizace, která nás ve spojení s utrpením obětí vede k otázce morálky a etických hranic. Jsou některé věci nevhodné k zobrazování? Centrum příspěvku se bude týkat především problematiky (ne)reprezentace a zobrazení v rámci zacházení s traumaty minulosti.
Jakou moc mají "obrazy zla" a do jaké míry ji jim přisuzujeme?