Ruské kulturně-historické muzeum, sídlící mezi lety 1935-1945 na zbraslavském zámku, je významným fenoménem dějin emigrace z území bývalého ruského impéria. Motivace pro vznik této instituce, iniciované tolstojovcem a spisovatelem Valentinem Fjodorovičem Bulgakovem a založené pod hlavičkou pražské Ruské svobodné univerzity, měla kořeny v široce uplatňovaném pojetí emigrace jako nositelky autentické ruské kultury, jejíž pokračování bylo možné právě jen mimo Sovětský svaz.
Potřeba kontinuity předrevoluční kultury se odrazila ve snahách definovat její kánon a právě i v úsilí shromažďovat doklady činnosti ruských exilových komunit. Tento přístup se promítl i do podoby výtvarné sbírky zbraslavského ruského muzea, která se sice formovala do značné míry nahodile, přesto však na jejím složení - zejména po Bulgakovově akviziční cestě do Paříže roku 1937 - byla patrná snaha prezentovat primárně tvorbu výtvarníků, jejichž jména vstoupila do obecného povědomí již na umělecké scéně předrevolučního Ruska a kteří patřili z části k okruhu skupiny Mir iskusstva (Svět umění). Činnost muzea zintenzivnila postupně založením samostatné architektonické galerie a zpřístupněním sálu věnovaného tvorbě Nikolaje Roericha a kulminovala před vypuknutím druhé světové války vydáním ambiciózního katalogu s titulem Russkoje iskusstvo za rubežom (Ruské umění v zahraničí). Článek se zabývá formováním výtvarné sbírky muzea, její akviziční strategií a vývojem expozic až do vystěhování muzea ze zbraslavského zámku, úsilím o obnovu menší verze muzea v budově sovětské střední školy v Praze na Pankráci a následným vyvezením jeho fondů do Sovětského svazu, kde byla původní pražská sbírka částečně rozdělena mezi několik sbírkotvorných institucí, částečně ztracena.
Sleduje úlohu, kterou Valentin Bulgakov v těchto událostech sehrál, a zmiňuje i problematickou reflexi tématu v současné ruskojazyčné historiografii.