Příspěvek se zaměří na proměnu politiky paměti a současnou pozici kultury vzpomínání spojenou s externalizovanými představami o minulosti. Vzpomínání jako forma vyrovnání se s traumatickou minulostí sebou přináší i specifické vizuální projevy na pomezí dokumentu a umění.
Zvláštní pozici zde zaujímá tzv. materializovaná paměť nabývající konkrétní (obrazovou) formu a její komunikační strategie, skrze které činí recipienta přímým svědkem událostí. Tato materializovaná paměť je často kritickou pozicí, aktem odporu vůči určité politické hegemonii, přesto se mnohdy recipient ocitá ve složité interpretační situaci.
Vizualizace bolesti nutně naráží na problém estetizace, která nás ve spojení s utrpením obětí vede k otázce morálky a etických hranic. Jsou některé věci nevhodné k zobrazování? Centrum příspěvku se bude týkat především problematiky (ne)reprezentace a zobrazení v rámci zacházení s traumaty minulosti.
Je hledění na utrpení perverzní nebo prospěšné? Jakou moc mají "obrazy zla" a jaké jsou možnosti jejich ideologického využití? Souvisí dokumentární umění se snahou existenci utrpení nikoli pouze připouštět, nýbrž proti ní protestovat? A pokud vůbec připustíme existenci dokumentárního umění, máme se k němu stavět jako k fikci nebo je věrohodným svědkem? Teoretický základ budou tvořit práce filozofů druhé poloviny 20. století, kteří se ve svých textech zabývali typy reprezentací ve vztahu k paměti a zobrazování traumatu (Georges Didi-Huberman, Jacques Rancièr, Susan Sontag a částečně i Roland Barthes).