Abstrakt
V knize je zvolena analyticko-deskriptivní optika k přiblížení základních právněteoretických a právněfilozofických přístupů k problematice právní interpretace, a to se zřetelem na aplikační praxi. Nejdříve jsou představeny a blíže analyzovány čtyři základní náhledy na samotný pojem právní interpretace.
Mimo jiné je v této souvislosti vysloven názor, že každý z úhlů pohledu má svoji relevanci a z hlediska právní teorie i právní praxe své nenahraditelné místo. Interpretace sensu largissimo, zkoumající různé faktory ovlivňující podobu toho, co bude shledáno po právu v konkrétním případě, je způsobilá verifikovat právněfilozofické axiomy stojící u základů různých koncepcí interpretace práva.
Interpretace sensu largo je spojována zejména s (právně)hermeneutickým pohledem na právo a upozorňuje, že právo je svým způsobem stále ve stavu zrodu, neustále se mění, a že tedy nelze staticky a rutinně přistupovat k žádnému interpretačnímu procesu. Pragmatický přístup spojující interpretaci (sensu stricto) teprve se situacemi, kdy na straně konkrétního exegeta vzniknou pochybnosti ohledně významu a smyslu určitého ustanovení, je mj. na základě analýzy jeho reflexí v evropském a mezinárodním právu veřejném shledán jako významný a potřebný komponent pro zaručení operativnosti orgánů aplikujících právo, a to zejména na vyšších úrovních.
Nicméně aby se zabránilo jeho zneužití a současně nebyla potlačována dynamická rovina práva, je shledáno jako žádoucí v aplikační praxi upřednostnit synkretický přístup k právní interpretaci, který počítá s možností odklonu od doposud ustáleného způsobu výkladu, ale jen v případech, kdy je to opodstatněné a přesvědčivě v rozhodnutí vysvětleno. Na interpretaci lze konečně - sensu strictissimo - nahlížet jako na normotvůrcovy pokyny obsažené v právních textech mající regulovat postup exegeta při jejich výkladu.
Přestože tyto normotvůrcovy instrukce jsou samy o sobě objektem výkladu ze strany aplikačních orgánů, představují nesmírně významné vodítko pro pochopení vztahů, které existují mezi normotvůrcem a interprety, a často jsou klíčem k porozumění v dané společnosti preferované ideologii aplikace práva, jak je v textu ilustrováno na příkladu osvícenských kodifikací. Úprava nového občanského zákoníku, jakož i vybraná ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu jsou pak dokladem toho, že normativní výkladové instrukce mají své místo i v tuzemské právní praxi, přičemž - jak vyplývá z provedené analýzy - obě tyto regulace spojuje fakt, že se jimi jejich tvůrci snaží částečně modifikovat dosavadní - teoretické i praktické - přístupy k právní interpretaci. Kromě této typologie je dále v práci věnována pozornost i dalším možným pohledům na právní interpretaci.
Kupříkladu je poukázáno na to, že část právních teoretiků upouští od tradičního spojování interpretace s heuristickým rozkrýváním významu právních textů, a to ve prospěch jejího komplexnějšího uchopení, kdy je nedílnou součástí procesu rozumění i samotné aplikace. Uvedené pak vede k závěru, že vedle sebe existuje více možných názorů na to, co je to právní interpretace, potažmo tedy i jak má exeget postupovat, řeší-li otázku Quid iuris?.
V dalších částech práce je tato teze blíže zkoumána. Ačkoliv se v právní teorii objevují hlasy, že právní interpretace nemá žádnou metodologii, a že ji tedy ani nelze nijak normovat, většina představitelů právní teorie tento radikální - a po vzoru J.
Wróblewského dalo by se říct i "nihilistický" - názor odmítá, jelikož by vedl k popření jakékoliv racionality v interpretačních procesech. Také z tohoto důvodu jsou navrhovány a rozpracovávány různé metody, či dokonce ucelené metodologie právní interpretace.
Přestože mezi jednotlivými teoriemi existují překryvy, co se týče podoby jednotlivých metod výkladu (někteří dokonce hovoří o jejich "ustálenosti"), názory se rozcházejí v tom, jaký význam připisovat té které metodě, resp. kterou z metod upřednostnit v případě kolize. V této souvislosti je představena typologie možného dělení různých teoretických přístupů k problematice právní interpretace, kdy kritériem je to, zda je, či není zjišťována vůle tvůrce (dělení teorií interpretace na objektivní a subjektivní) a dále jaká ústřední hodnota má být sledována v rámci právní interpretace (rozlišování statických a dynamických přístupů k právní interpretaci).
Je rovněž přiblížen komplexnější náhled na problematiku právní interpretace a aplikace, a to v podobě přiblížení tří základních ideologií aplikace práva. Rozbor jednotlivých teoretických koncepcí právní interpretace umožňuje vyslovit závěr, že v jejich pozadí je vždy určitá filozofická vize o optimálním právu, jež má být nalézáno, či dokonce i tvořeno v procesu interpretace a aplikace práva.
Jinými slovy, každá ucelenější filozofie práva pracuje s určitou teorií právní interpretace, která má - bude-li řádně aplikována - vést k dosažení touto filozofií aprobované podoby práva. Tato teze je dokládána na příkladu rozboru tří základních filozofií právní interpretace, jež byly rozvíjeny ve 20. století v našem kulturním prostoru.
Jmenovitě je pozornost věnována analytickému směru, pro který byla příznačná víra, že je možné odstranit, popř. alespoň minimalizovat, nejasnosti přirozeného jazyka, resp. dokonce vytvořit umělý jazyk (ve srovnání s přirozeným lepší). Rozsáhle jsou přiblížena východiska, základní proudy i klíčové struktury lidského poznání rozpracované hermeneutikou, jež je tradičně považována za "umění výkladu".
Značná pozornost je rovněž věnována nejmladšímu z uvedených, argumentačnímu (diskurzivnímu) proudu, a to jak jeho procedurální větvi, tak i rétoricko-topickému přístupu. Přes různá ideová východiska jednotlivých přístupů, jakož i částečně rozdílné názory na to, jak má být zodpovězena otázka Quid iuris? v konkrétním případě, ústí práce ve vyslovení synkretického názoru, že jednotlivé filozofické proudy jsou pomyslnými účastníky téhož dialogu, jak snížit iracionalitu přijímaných právních řešení.
Nabízené řešení se mění v závislosti na tom, jaká představa optimálního práva je zvolena, resp. nakolik realisticky jsou hodnoceny možnosti legislativy, jakož i samotná podstata procesu rozumění (zejména tedy podíl subjektivních elementů na rozhodnutí). Je přitom shledáno jako nanejvýš vhodné, aby byl tradiční vysokoškolský výklad o základních metodách interpretace rozšířen i o kritické a komparativní pojednání o jednotlivých teoriích (filozofiích) interpretace práva a jejich vzájemné interakci.
Důraz by přitom měl být kladen i na rozlišování dalších jevů - vedle interpretace v lingvistickém pojetí -, k nimž v rámci řešení právních otázek může docházet a které mohou ovlivnit finální podobu pravidla, jež je aplikováno. Umožní to, aby v rámci metateoretických diskuzí byly lépe uchopována pravidla prvního stupně použitelná pro interpretaci v lingvistickém pojetí na straně jedné a pro textuální kritiku, diskreci a dotváření práva na straně druhé, což ve svém důsledku zkvalitní debatu nad interpretačními pravidly druhého stupně řešícími střety mezi jednotlivými dílčími interpretačními závěry.