Ještě v polovině 17. století byla téměř každá sebevražda považována za těžký zločin. Od osvícenství dále se přístup k sebevraždě postupně mění vlivem kulturních, intelektuálních a politických změn.
Sebevražda byla postupně dekriminalizována a na sebevrahy bylo stále více pohlíženo jako na nešťastníky, za hlavní příčinu byla považována duševní porucha (melancholie, později klinická deprese). Cílem mého příspěvku je ukázat, že tento vývoj částečně předběhl myslitel první poloviny 17. století R.
Burton, který - ačkoliv myšlenkově i časově stále patřil spíše do renesančního období - k sebevraždě přistupoval způsobem odpovídajícím spíše době osvícenské a pozdější. Na základě tohoto přístupu pak koncipoval i svou terapeutiku.