Abstrakt
Předložený text si klade za cíl upozornit na problematickou situaci komunikačního potenciálu uměleckých děl. Pomocí Derridova dekonstruktivního čtení Kantovy Analýzy krásného a Deleuzovy koncepce afektu, chce autorka představit myšlenku, že texty těchto filosofů mohou sloužit jako koncepční základ toho, jak uvažovat nově o komunikaci ve sféře umělecké kreativity.
Navrhovaný model využívá parergon jako operativní funkci vytvářející stopy, takže pohyb se zde stává konstitutivním znakem teritoriality uměleckého díla, současně představuje afekt jako možnost rozpoznání minimálního stupně kvalitativní změny uvnitř teritoria. Základ pro nově formulovaný model komunikačního potenciálu uměleckého díla tak především spočívá na specifickém uchopení času a prostorovém aspektu percepce.