Abstract
Peirce popisuje vědecké bádání jako společnou, tj. komunitní snahu, směřující k růstu znalosti a lepší predikci budoucích výsledků. Její podstata je ve vědecké metodě upevňování přesvědčení, která, na rozdíl od jiných metod upevňování přesvědčení, podléhá sebe-korekci.
Nehraje zde roli usazování v pevných neoddiskutovatelných základech - jde zde o zpřesňování pravděpodobných předpovědí vzhledem k dlouhému běhu, směrem ke "konečnému názoru" na danou věc. Koncepce dlouhého běhu i konečného názoru jsou regulativními principy, opírající se o naši znalost fungování vědy jakožto historického procesu, ale i fungování lidského rozvažování jakožto vyvozování z premis.
Vzhledem k tomu, že všechny tyto věci předpokládají sledování efektů majících praktické důsledky, představím nejprve pragmatickou maximou, která stojí u počátku uvažování o vědě a etických obligacích badatele. Ekonomie bádání zde bude představena jakožto princip, který je z pragmatické maximy přímo odvozen, a který stojí na limitech, které, vzhledem ke svému ustrojení a prostředkům, máme.